wander me

Možná i proto jsem začala víc cestovat – a hlavně naslouchat. Obyčejným příběhům neobyčejných lidí… nebo možná spíš naopak? Po studiích jsem sbalila krosnu a vydala se do světa. Jako Honza – jen s batohem a velkou dávkou zvědavosti. Žila jsem na Novém Zélandu, v Kanadě, procestovala kus jihovýchodní Asie i Střední Ameriky. Dobrovolničila jsem na projektech, které se točily kolem osobního rozvoje, buddhismu a mindfulness. Poprvé jsem zasedla do kruhu – councilu – a zažila, jaké to je sdílet beze slov navíc. Prošla jsem rituály potní chýše s původními obyvateli Severní Ameriky. A u úpatí indických Himalájí jsem se ponořila do jógové tradice.

Několikrát jsem také absolvovala desetidenní ticho na meditačním pobytu Vipassana. Právě tam jsem poprvé opravdu do hloubky pochopila, co znamená, že všechno je pomíjivé. To se totiž hlavou chápe těžko – ale tělem, skrz prožitek, to najednou dává smysl. A právě tahle zkušenost mě naučila, jak hluboce léčivé může být ticho a soucit. Nejen k druhým, ale i sama k sobě.

Až s odstupem mi došlo, že všechny ty cesty byly vlastně moje první přechodové rituály. Něco, co mě fascinovalo už během studií antropologie, ale tehdy jsem to ještě neuměla pojmenovat. Dnes pro mě přechodový rituál znamená vědomý prostor, ve kterém může člověk bezpečně projít změnou – nechat za sebou jednu kapitolu, uctít to, co končí, a otevřít se tomu, co přichází. Někdy je to hledání nové vize, jindy uzdravení, přijetí nebo smíření. A já si to na svých cestách prožila do hloubky.

Postupně jsem si začala uvědomovat, jak moc nám v naší západní společnosti chybí vědomé prožívání životních přechodů a změn. Na rozdíl od původních kultur často postrádáme ukotvení – rámec, vedení, rituál. A přitom změna je nevyhnutelnou součástí života. Rituál pro mě představuje jakousi „aktualizaci bytí“ – okamžik, kdy se zastavíme, uznáme, že něco starého končí, a vědomě se otevřeme tomu novému, co přichází.

Nemusí jít jen o velké přechody, jako je dospívání, svatba, rozchod nebo smrt. Často jsou to právě ty menší, ale přesto zásadní proměny – změna práce, ztráta smyslu, nový začátek, hledání hodnot… Chvíle, kdy potřebujeme znovu nadechnout, zorientovat se a vykročit dál. Jenže většinou na to zůstáváme sami.

U mě to byly různé životní situaci od coming outu, zlomeného srdce nebo hledání smyslu. Tehdy nebyl nikdo, kdo by mě tím provedl, kdo by řekl: „Tohle je v pořádku. Ty jsi v pořádku. Takhle se cítíš, protože procházíš něčím velkým.“ A právě tahle zkušenost ve mně později zasela semínko – touhu stát se pro druhé tím, koho bych tehdy tolik potřebovala. Průvodkyní. Pro každého, kdo prochází velkým životním momentem. Protože na tyto cesty nemusíme – a ani bychom neměli – být sami.

Během posledních let jsem si prošla několika facilitovanými Vision Questy – přechodovými rituály, kdy člověk tráví několik dní o samotě v přírodě, bez jídla, jen s modlitbou a vlastními otázkami. Byly to hluboké a transformační momenty, které mě pokaždé znovu spojily s tím, co je pro mě opravdu podstatné. Dnes jsem ve 4letém výcviku facilitátora Vision Questu, protože věřím, že tohle je jedna z nejsilnějších „medicín“, kterou bych ráda zprostředkovávala i druhým.

Mimo výcvik ve facilitaci přechodových rituálů, Vision Questů a kruhů se neustále učím, jak co nejlépe podporovat ostatní na jejich cestě. Absolvovala jsem mezinárodní akreditaci v koučování  a kurz HeartMath institutu, kde jsem prohlubovala techniky, které pomáhají zklidnit mysl, otevřít srdce a žít soucitněji – k sobě i k druhým. Tyto přístupy jsou založené na vědeckých poznatcích, ale přinášejí něco, co je hluboce lidské a uzemňující.